24. 09. 2017

Jednou vesnický záhon, prosím

ZAHRADA –

ZAHRADA – Něměl bych to možná dělat, ale musím se přiznat, že už v samotném nadpisu se skrývá malinká nepřesnost. Pod pojmem vesnický záhon si nejčastěji představujeme záhon plný květin. Ale kdo řekl, že takový záhon nemůže být ve městě? No což, už je to takto zažité, tak to budu respektovat. Tak jestli se vám chce, pojďte se podívat, jak se takový záhon rodí. Tento je docela výjimečný, protože majitelé zahrady mají ke své zahradě tak blízko, že nejsou líní si do záhonu dosazovat třeba jiřinky, nebo jedno či dvouleté rostliny. Díky tomu vše vypadá tak, jak uvidíte na následujích fotografiích.

Důležitým prvkem tohoto záhonu je lavička, ale než jsme k ní dospěli,bylo zapotřebí vykonat docela dost práce. Stalo se to takto:

Při první návštěvě nás pozdravila zelená plocha trávníku. Místo jako stvořené pro další práci. Pro velkou práci, ale krásnou a tvořivou.

Na rozdíl od běžných zahrad tady bylo možné (naštěstí!!!) vytvořit záhon ve vnitřní ploše trávníku. Nejenom po obvodě, kolem plotu, ale opravdu uvnitř zahrady. Já vím, zahrada je venku, ale i venku může být uvnitř. Záhonům tohoto typu pracovně říkám „ostrovy barev“. Zatím se jedná jenom o barvu hnědou, ale to je jenom zatím.

Možná je z fotky patrné, že půda zde byla zrytá – tedy zpracována ručně bez mechanizace. Tato metoda nejspíše připomíná 16. století, ale měl jsem k tomu svoje důvody. No a teď se v čase mírně poposuneme o trochu dopředu.

V centrální části záhonu je vysazeno i několik dřevin – první housle však začátkem léta hrají květiny. Svou elegantní krásou se chlubí třeba náprstníky, které si do záhonu doplnili domácí s tím vědomím, že se nejedná o rostliny vytrvalé. I když jednotlivé kusy vydrží obvykle jenom několik let (jsou to sice dvouletky, ale když nevytvoří semena, tak vydrží i o rok či dva déle, ale není to pravidlo), samovolně se zde vysévají a trochu svévolně si putují záhonem podle vlastní úvahy, nebo dle toho odkud a jak pofukuje vítr, když dozrávají semínka. Žlutě zelená masa drobných kvítků v popředí patřím kontryhelům.

Momentálně jsme na exkurzi na vedlejším záhonku, ale i ten k tomu hlavnímu vlastně patří. Jestli se vám líbí tato růžička, tak dodávám, že se jmenuje ‚Uetersen Rosenprinzessin‘. To jenom pro pořádek, abyste si ji případně mohli pořídit při návštěvě zahradního centra. Je to růže od Kordessa, což je tradiční německý šlechtitel růží, jehož jméno má po právu velice dobrou pověst.

A to už jsme zpátky na velkém, tedy hlavním záhonu. Další růže od Kordessa, která tu kvete, se jmenuje Angela. Je jednodušší, ale považuji ji za velmi krásnou.

V pozdním létě a začátkem podzimu je nositelem barevnosti třeba ořechokřídlatec. Konkrétně tento se jmenuje celým svým dlouhým jménem takto : Caryopteris x clandonensis ‚Summer Sorbet‘. Je to hodně hezká odrůda. Kdyby fotografie nevznikla ve chladném a zamračeném počasí, byl by obalen spoustou včel. Proto ho mám také rád, v pozdním létě je každá medonosná rostlina velmi cenná.

Abych nezapomněl, také tu roste Verbena bonariensis – neboli sporýš argentinský. Je to trvalka, ovšem u nás jenom někdy. V mírnějších zimách vydrží, někdy ale zmrzne. Na kulturu této rostliny to ale dopad njikdy nemá, sama se totiž vysemení a cestuje si po záhonku podobně jako třeba už zmíněný náprstník. Mimochodem, tato rostlina má několik skvělých vlastností. Třeba tu, žeji k životu satčí jenom mezírka mezi jinými rostlinami. Tam si vyroste a vyšvihne se do výšky, takže si ční nad ostatní rostliny jako maják. A když fouká vítr, tančí v jeho rytmu, klátí se do všech stran a vypadá přitom velmi půvabně. Tento sporýš přitahuje pozornost motýlů i včel, čímž se jeho užitečnost posouvá ještě o další stupínek výše.

Na závěr se rozloučím s celkovým pohledem na záhon, kde kvetou (ještě) kontryhely, ale také třapatky, astry, sporýše, jiřinky, perovskie a také květiny, kterým podle mého názoru hodně ublížil jejich český název. Jsou to žluté zápleváky, které nevím proč dostaly takové nezbedné jméno. Nejspíš to byla nějaká osobní msta nějakého českého botanika, který tuto jinak půvabnou trvalku odsoudil tak trochu na okraj zájmu.

Tento květinový, neboli vesnický záhon není příliš velký. Pěkné na něm je, že majitelé zahrady o něm nikdy neřekli, že chtějí místo, kde by se nemuselo pracovat. Nějakou péči a tedy i práci přece jenom vyžaduje. A po práci, nebo i v rámci ní, je potřebné sem tam trochu posedět a odpočinout si. Naštěstí, i to je možné.

Zdroj: Pavel Chlouba

Komentáře nejsou povoleny

 

 

 

Sledujte nás na sociálních sítích.